Byla to obyčejná směna bojových zdravotníků, já jsem šla na pozici, aby můj parťák si mohl jít odpočinout. Všechno bylo jako obvykle. Večer ale velitel vydal rozkaz, abych vedla také malou skupinu. Kluci neznali cestu, tak šli se mnou. A tehdy jsem se začala cítit nesvá – opravdu nemám ráda, když jsem ve skupině. Zvlášť být za ni zodpovědná. Ale o rozkazech se nedá vyjednávat. 
Byla ještě tma, dopravili jsme se na místo výsadku a pak už jsme museli jít pěšky. Stručně klukům vysvětluji cestu.  Nařizuji jim, aby se nijak netlačili, aby se záměrně roztahovali dál od sebe, aby šli rychle a nezapomněli poslouchat oblohu. Aby se nikdo neztratil, ujímám se vedení.
Asi o deset minut později nás předběhla další skupina vojáků z roty Ljovy Vedmedyka. Ještě jsem jim  řekla: „Chlapi, jste moc po kupě, roztáhněte se!“.  Ale kdy chlapi poslouchali ženy? Dalších deset minut a najednou se ozval výbuch a srdcervoucí výkřiky: „Pomoc! Medyka, prosím!“ Zrychluji tempo, jak jen to jde, a uvědomuji si, že sousední skupina odbočila na pole a téměř okamžitě se dostala pod útok dronu. Musím jít rovně, musím vést své muže!!! Ale ve vzdálenosti několika desítek metrů jsou také naši!!! Vědí jistě, že zdravotník je někde poblíž, a tak zoufale volají o pomoc… Ano, porušila jsem rozkaz. Odbočila jsem ze své trasy a s rozkazem, aby moji muži zůstali, jsem běžela ke zraněným. Jak jsem běžela, už jsem sundala útočnou pušku a viděla, že dva z těch tří jsou 300.
Po několika vteřinách vyhodnocování situace a rozbalování batohu koutkem oka zahlédnu, že jeden z mých kluků se také rozběhl za mnou. Spolu rychle prohlížíme zraněné a pak slyšíme ve vysílačce: „Nepřátelský dron se blíží z týlu! Bílá, do úkrytu!!!“. Ale jaký úkryt uprostřed otevřeného pole? (((( Křičím na kluky, ať utíkají co nejdál, padám na zem a slyším, jak ten zvuk… jak je to čím dál blíž. První hod ( shození náboje dronem ) … Další… Ticho… Křičím, jestli jsou všichni naživu, díky bohu jsou kluci v pořádku. Jednoho ze zraněných už odtáhli na trochu bezpečnější místo a já pracuji s druhým. Potřebuje pár injekcí a obvaz na nohu. Uvědomuji si, že možná ještě někde krvácí, ale nemám čas to kontrolovat. Rozhodnu se, píchnout mu intravenózní hemostatikum, přikrýt ho a odtáhnout později. Křiknu na ostatní, aby odešli. Když to klučina  vidí, propadá zoufalství: „Kluci! Nenechávejte mě tu! Neopouštějte mě!“ Prosí… 
„Moje hloupé dítě… Copak jsem někdy  někoho tu nechala?“ 
Snažím se pichnout injekci, už jsem utáhla škrtidlo, vidím žílu!!! A zase slyším hukot..vrací se… Chápu, že nemůžu běžet daleko, ale aspoň kousek, aspoň tucet kroků od zraněného!!! Padám k zemi… Slyším, jak se to vznáší nad Andrijem, pak se přesouvá ke zraněnému, chápeme, že si teď užívá, slastně vybírá, rozhoduje se…  Když zastavil nade mnou, hned jsem pochopila – už si vybral… Během pěti vteřin se mi v hlavě vystřídalo několik myšlenek na děti, na milovanou osobu… Neslyšela jsem vlastní výbuch, jen zvonivý zvuk. Ani jsem nechápala, jestli je to kolem mě, nebo ve mně. Tělo jsem měla úplně ochromené, snažila jsem se křičet: „Kluci! Jsem 300!“, ale uvědomila jsem si, že mě není slyšet, a pak mě napadla myšlenka: „Plazit se… Musím se plazit. On se opět vrátí.“ Najednou jsem si uvědomila, že poblíž je ještě někdo další. Jeden z mých chlapů neodešel, zůstal vedle mě. Křičela jsem na něj, že jsem zraněná na krku a na ruce a nemohu se hýbat. Řekla jsem mu, aby vysílačkou oznámil, co se stalo. Nemohla jsem chodit, a tak mě Andrij Horbaty vytáhl na zádech,  (děkuji ti, pobratyme, že jsi mě vytáhl).
Pak se to objevilo – bolest.
Hrozné, nesrovnatelné, nesnesitelné, rvalo mi ruku, krk, to bylo jediné, na co jsem tehdy dokázala myslet. A pak… Pak tam byly oči. Oči mých chlapců, nikdy předtím jsem je takhle neviděla. Zmatené, vyděšené, plné soucitu a bolesti, každý z nich opakoval jen jedno: „Naďo, Naďo, drž se! Ještě chvilku!“
Později jsem stejné oči viděla i u našich lékařů, kteří dělali všechno možné i nemožné, aby můj stav zmírnili. Pak už bylo všechno jako v mlze… Sanitky, evaky, lékaři, nemocnice… Jen jedna věc zůstala nezměněna – stejná pálivá, drásající bolest, kterou jsem pocítila hned a která je tu stále. 
Nemocnice… Různé diagnózy, různé prognózy. Jediné, na čem se všichni lékaři shodli, byl velmi špatně umístěný úlomek v krku, těžké poškození pravé ruky, která teď ztratila schopnost pohybu…"
Momentálně se léčí v nemocnici. 

(Text použitý s láskavým súhlasom Človečina z.s.)

Ďakujeme za doterajšiu podporu. 
Ako pracujú rušičky dronov v praxi ukazuje toto krátke video